Skip to content
from the November 2014 issue

Luk

„Nechtěl bys mi k tomu něco říct?“ zkusil to Petr. Trochu se od té marné věty zamlžilo čelní sklo. Jinak nic. Vlhkost se zmenšuje a ztrácí. Ztrácí se i význam, důvod těch slov. Ticho. Jemné konstantní otáčky motoru, dutý pohyb řadící páky, vzdychnutí projíždějícího vozu. Vedle něj v periferním vidění syn. Opřený o sklo, hlavu zakloněnou, zvrácenou, rty bledé, sevřené, nepřístupný, cizí. Petr se pohledem vrátil na silnici. Jedou lesem. Prší. Stěrače se v pravidelném intervalu pohnou. Opíšou oblouk, skřípne guma, čistá plocha se okamžitě začne plnit deštěm.

„Ze školy tě vyhoděj, to je myslím jasný,“ říká Petr teď už úplně zbytečně. Z vedlejšího sedadla jakoby zavanul chlad. Skřípne guma, plocha se začne plnit deštěm. Petrovi z toho po zádech přejede mráz. S razancí, která ho samotného překvapila, podřadil. Jakoby něco vykloubil, jakoby lámal něco živého. Odbočil na lesní cestu. Do podvozku zacvakaly kamínky. Podíval se na kluka. Seděl bez hnutí, beze změny, bledý, cizí. Na co myslí? Dívá se nahoru, do korun stromů. Ubíhá to nad ním. Větví se to jak nějaké obrovské nervy. Všechno klouže, ujíždí pryč. Trochu závrať. A na okně voda. Kapka předá váhu kapce, ztěžkne, sklouzne, nechá mokrou stopu, ta se po chvíli samovolně rozpadne zpět do jednotlivých kapek. Kdyby tak věděl kde začít, kudy se přiblížit. Aspoň mluv Jakube! Neschovávej se mi! Jenže Jakub mlčí, cesta stoupá, o sklo se rozbíjí déšť. A nad vším neuróza. Oblouk, vrznutí gumy. Kluk jménem Jakub. Syn v periferním vidění. Pohyb větví, pohyb stromů. A nad vším najednou oblouk.

„Hele Kubo, duha!“ říká Petr, ukazuje, ale je to marné, zbytečné.

 

„O tomhle ty už nerozhoduješ! Je ti to doufám jasný, ty už ne!“ rozčiluje se ta drobná, křehká žena. Bývalá žena. Bývalá Petrova žena. A Petra napadají zlá slova, ale nahlas radši říká: „Jano, prosimtě, já ti rozumim, mělas pravdu, tenkrát... Měli jsme s tím něco dělat. Ale takhle... To nejde. Přece Jakuba nechceš úplně ztratit!“

Jenže Jana trvá na svém:

„O tomhle ty už ne–roz–ho–du–ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava.

„Jakub není blázen,“ vypraví ze sebe Petr nejistě, „ani násilník, ani nic jinýho. Je citlivej, je mu čtrnáct, to je blbej věk. Období... Narazil na nějaký idioty, já nevim...“ Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Zářivka nad linkou s malým mastným vypínačem na straně, dvířka na magnet, levý zadní hořák sporáku nefunguje, okno se špatně zavírá – člověk ho musí dole trochu přitlačit. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu třiletého Jakuba.

„Vyprovokovali ho,“ řekne nakonec Petr a zní to rozhodně. „Zajdu za ředitelem, ještě se to dá řešit...“

„Co bys na tom sakra chtěl řešit?!“ sekne po něm Jana pohledem. Odřízne z mrkve nať. Pod nervózním pohybem škrabky vysvitne jiný odstín. „Řešit se to mělo, když mu bylo devět... když sousedce oběsil kočku...“

Petrovi se okamžitě vybaví to odpoledne. Léto, dusno, inverze, šedé nebe, všichni otupělí horkem, zpocení. Petr, Jana, Kuba a ta semetrika z přízemí, na kterou se Petr ve dveřích rozeřval, protože Jakuba přitáhla domů za ucho. Všichhni stojí za domem, zírají na růžový lístek jazyka, na dvě vypoulené rybí oči, na neforemný chuchvalec pověšený na klepadle, který se ještě před hodinou jmenoval Mikeš.

„Jano, tohle... občas... děti udělaj. Prostě... si to potřebujou vyzkoušet...“

Jana se uchehtne. „Ty ses asi zbláznil. Takže s tím klukem, to si taky jenom něco potřeboval vyzkoušet.“

„Kristepane, to jsou dvě úplně jiný věci! Tohle byla rvačka, nehoda.“

„Ne, to nebyla nehoda. Ten kluk má zlomenou čelist.“

„Vyprovokovali ho.“

„To není pravda,“ řekne Jana, Petr zabubnuje prsty o stůl a zavrtí hlavou.

„To, že si začal Jakub, je verze nějakejch smradů, to věříš víc jim?“

Zvuk škrabky utichne. „Bylo to ve třídě plné dětí a.... Jakub to přiznal.“

„Blbost,“ vyrazí ze sebe Petr. „To je úplná hovadina! Nevím, proč to říká, ale není to pravda. Dělá to naschvál, nevím, říká to natruc, mně i tobě...“

Jana se ušklíbne, skřiví ret. Krájí mrkev a mlčí. Nový muž stojí, civí do hrnce jako do propasti. Petr by pokračoval, ale nejde to. Nadechne se, něco si uvědomí, něco v sobě uchopí, ale pak to zahodí pryč.

„No, podívej,“ řekne nakonec opatrně, „co kdybych si Kubu místo toho na chvíli vzal k sobě, zkusil to...“

Ticho.

„Co se najednou tak staráš?!“ rozkřičí se Jana nečekaně, „kdes byl, když jsme tě potřebovali? To tys od nás odešel, jestli si nevzpomínáš! Ty! Za tou mrchou! Jak jsem to asi měla sama zvládat? Všechno jsi zkazil! Víš, jak tě měl Jakub rád? Jak se pořád ptal... Ty si takovej parchant! Vůbec ti neměli dovolit ho ještě vídat!“

„Jano, já...“

„Vypadni,“ řekne Jana tiše, chladně.

Petr kouká na Janu. Nový muž do kastrolů. Jemné bublání a sykot páry. Marnost.

„Říkám ti vypadni. Běž pryč! Rozuměls?“

„Jano podívej, já tu nejsem kvůli tobě, ale kvůli Kubovi. Laskavě se uklidni. Takhle to nejde. Co si vůbec myslíš...“

„Vypadni odsud!“ zařve Jana a řízne se přitom do prstu. Do bílého kruhu překrojeného celeru se vsakuje kapka krve. „Běž pryč!“ Slzy, bunda, boty, dveře, na chodbě je chladno, vlhký smrad sklepů.

Vyjeli z lesa. Kolem se teď doširoka rozvírají pastviny. Volné prostranství. Jen občas někde u krajů louky posed. Petr zabrzdil, otočil klíčem, zvuk zmizel. Jakub se ani nehnul. Chvíli oba tiše sedí, setrvačně zírají do čelního skla. Je ticho. Oba ještě někde v páteři, v kostech cítí brnění motoru. Klid. Hlucho. Pastviny.

„Tak jdem,“ přesekne to Petr.

Jdou.

Všechno je slyšet. Dvě klapnutí dveří. Skřípnutí podrážky o mokrou trávu. Kuba smrká. Petr otvírá kufr. „Pomůžeš mi?“ Vytáhnou čtverec. Terčovnici. V dřevěném rámu jsou pomocí šroubů stlačené pásy jakési hmoty. Kobercovina, filc, skelná vata. Na dotek tvrdá a pevná plocha, ale šíp do ní snadno vklouzne a dá se pak bez obtíží vytáhnout. Jdou loukou. Nesou. Asi šedesát metrů od auta se zastaví, vyklopí dřevěné nohy a terčovnici postaví. Napnou na ní nový papírový terč. Petr se rozhlédne. Kolem dokonalá rovina. V trhlině nad lesem svítí podvečerní slunce. Opět je vidět kus duhy. Voní zmoklé luční trávy.

„Tak co, byls trénovat?“ ptá se Petr.

Jakub zavrtí hlavou. Stojí nad velkým otevřeným pouzdrem z černého laminátu. Skládá luk. K rukojeti z pevného bukového dřeva přišroubuje dvě plastová ramena podobná lyžím. Spodní rameno zezadu zahákne o levé lýtko, tělo luku zapře o druhou nohu tak, že vede šikmo vzhůru přes stehno a záda k pravé paži. Zapře se rukou, otočí trupem, celým tělem luk ohne a nasadí tětivu. Najednou drží v ruce zbraň. Zkušebně luk napne, tětivu přitiskne k líci, chvíli drží, cílí, pomalu zase povolí. Jak zesílil. Jak vyrostl a zmužněl, napadne Petra. Před rokem mu ještě musel tětivu nasazovat sám. S jakou lehkostí to teď zvládl. Už dávno přešel na dospělou zbraň. Stejně jako Petr používá těžký, na přímou střelbu do osmdesáti metrů naprosto přesný luk nejtvrdší kategorie, který lze ještě napnout vlastní silou, bez kladkostroje.

Svou zbraň má Petr složenou za chvilku. Oba si připnou toulce, chrániče na levé předloktí, navléknou prstýnek s koženou ploškou chránící bříška ukazováčku a prostředníčku pravé ruky, která napíná tětivu, před pořezáním. K rukojeti přišroubují kovové zaměřovače. Oba nasadí první duralový šíp. Oba se postaví bokem, rozkročí se. Petr napne tětivu, krátce míří, střílí. Střílí Jakub. Střídají se. Mlčí, míří, mhouří oči. Klid. Jen duté drnčení tětiv. Letky šípu syknou a téměř okamžitě se ozve tlumené ťuknutí do terčovnice. Rychlost. Ve vzduchu čerstvo, syrovo, slabé studené slunce, cáry mraků, v lese pták. Zařve, ztichne a už ho slyšet není.

Každý vystřelí desetkrát. Jdou k terčovnici. Počítají, z terče vytahují studené kovové šípy, Petr něco ukazuje, naznačuje, vysvětluje. Jakub kýve hlavou. Snad dokonce sám něco říká. Jdou zpět k autu. Vše se opakuje.

Po několika kolech se Petr zahledí přes pastviny, Jakub zrovna nasazuje šíp, už skoro napíná tětivu, Petr mu zlehka položí ruku na rameno, zastaví ho, kývne hlavou, „hele!“ zašeptá, jakoby nechtěl vyplašit, polekat, Jakub otáčí hlavu, chvíli nerozumí, ale pak už vidí. U lesa nalevo od nich veliké, snad dvacetičlenné srnčí stádo.

Oba mlčí, tiše je pozorují. Srny se klidně pasou, jsou daleko, takových dvěstěpadesát, třista metrů, snad o nich vůbec neví, slabý vítr vane směrem k Petrovi s Jakubem, nemůžou je cítit. Neví o nich. A najednou Kuba šeptne: „Pojďme jednu střelit...“ A v Petrovi hrkne. Snad až příliš. Snad si toho i Kuba všiml a... Usměje se! Lehce, ale přece... Petr stojí jako opařený.

„Pojďme!“ naléhá Jakub.

Petr si Jakuba dál nejistě prohlíží a nakonec váhavě řekne „To nejde Kubo...“

„Proč?“

„Jsou daleko... A... Nemusíš ji zabít. Postřelíš jí, ona uteče... Museli bysme jí pak hledat v lese... Dorazit ji...“

„Tak jí budem hledat.“

Petr skousne spodní ret. Sloupne z něj tenký vlásek prasklé kůže. Vyplivne.

„Ty bys jí uměl... Zabít?“ podívá se na Jakuba.

„Já nevím.“ pokrčí Kuba rameny „Možná... Máme přece nůž...“

Petr kývne. Ano. Mají nůž. Petr má v autě vystřelovací nůž.

„Kubo, to není jen tak... A navíc, jsou daleko. Nedostřelíš na ně...“

V tu ránu Jakub vystřelil. Všechno se zastavilo. Louka, les, oči srn, Petrovo srdce. Jakub stojí. Sleduje dráhu střely. Vystřelil chytře, pod správným úhlem šikmo vzhůru. Šíp opsal oblouk, vystoupal do nejvyššího bodu a začal padat, začal nabírat strašnou, děsivou rychlost, začal těžknout.

Zaryl se do země asi padesát metrů od stáda. Srny poskočily. Petr vydechl.

Jakub spustil luk.

„Vidíš, jsou daleko...“ řekl Petr.

Opět pozorují stádo. Srny se dál klidně pasou. Občas některá zvedne hlavu a zavětří. Bezvýsledně. Vzduch proudí špatným směrem.

„Zkus to ty, tati,“ šeptl Jakub. Znovu se trochu usmál. A Petr najednou ucítil, že Jakub je blízko. Je tady, je skoro u něj. Jsou spolu. Zkus to, tati. Loukou projel vítr. Jemně pročesal trávu. Spolu s její vůní k nim donesl i něco dřevnatého, vlhkého, nasládlého. Čpavého. Dusný pach zvěře. Trochu hnůj, trochu stromová kůra. Vítr utichnul. Pach zmizel.

Petr vystřelil. Šíp dopadl zhruba třicet metrů od prvních zvířat. Stádo poskočilo, popoběhlo, zastavilo. Hlavy zmateně pátrají, čenichají, po chvíli opět klesají k zemi. Opět klid. Srny žerou ostřici.

„Vůbec nevědí, co se děje!“ šeptá Jakub nadšeně.

„Musíme blíž,“ řekne Petr. Dojde k autu, z vyklápěcí přihrádky u sedadla spolujezdce vyndá nůž. Zmáčkne pojistku, ostří s cvaknutím vyskočí. Patnáct centimetrů kovu. Jak tvrdé asi jsou srnčí šlachy? Kudy vést řez? Přes krk? Porušit páteř? Dobře Jakube, půjdu do toho s tebou. Půjdu. Se vším všudy. Jen jestli ty víš, jaké to bude. Jen jestli ty budeš připravený. Umíš si to představit? Petr si zkusí představit. Dobrou ránu. Uprostřed louky chaos v těle malého zvířete. Buší kolem sebe kopyty. Šípem přibité k zemi – protože až sníží vzdálenost, přibili by tou střelou k zemi krávu... a srna je malá, křehká jak ohař. Petr to vidí. Vidí hrůzu v korálech. V hlubokých černých očích. Petr i Jakub běží. Zvíře se zvedne, stihne se vysvobodit (radši myslet na nejhorší), utíká, kulhá, padá, opět vstává, rozkročené, jako se zvedá právě narozený kůň. Utíká. Mizí v lese. Mezi stromy svitne odlesk duralové tyče. Je pryč. Petr zahodí luk a běží ze všech sil, běží, co mu síly stačí. Dere se mrtvým ostružiním. Klopýtá přes kořeny a mechové balvany. Ale zvíře je pryč. Ztracené hluboko v lese, samo se svým zraněním. Jak dlouho bude dodělávat? Tlamou se natahovat po cizí věci zaražené v těle. Motat se v kruhu. Jako pes za ocasem... Půjdu do toho Jakube. Co je mi po zvířeti? Co je mi po všem? Půjdu, protože možná právě tohle je naše cesta... Naše cesta k sobě.

Nůž zavře, schová do kapsy.

Jdou.

Šíp na tětivě. Tlumí dech a kroky. Přikrčení se plíží trávou. Tráva je mokrá, nesyčí. Když některé ze zvířat zpozorní, strnou. Vyčkávají. Jakmile se situace uklidní, pokračují dál. Jakub je úplně bez sebe, Petr to vidí. A vidí to na sobě. Vzrušení. Je v tom něco dávného, zašlého. Prastarý vzorec. Archetyp. Otec, syn, lov. Zabíjení. Petr cítí tep. V dlaních, v hrdle, ve spáncích, na levé straně hrudi. Olízne rty. Ještě pár kroků. Každý pohyb odměřit, zvážit, vykonat. Čím blíž stádu jsou, tím čistší a prázdnější si Petr připadá. Odhazuje vše nepotřebné. Svléká se z rozumu, z usazenin a nánosů myšlenek. Připadá si lehký. Myslí za něj šlachy, nervy a kosti. Gestem zastavil Jakuba. Přiblížili se o dobrých padesát metrů. Jakub se tázavě podíval. Petr kývl. Střílejí. Oba naráz. Jakub okamžitě nasadí další šíp a střílí znovu. Petr tedy taky vystřelí ještě jednou. Střely dopadnou.

Stádo se polekaně zavlní, zběsile se rozběhne k lesu. Klouže po povrchu pastvin, teče. Vsakuje se mezi stromy. Dusot jako když padají kroupy. Pomalu doznívá. Mizí.

Je ticho.

Netrefili ani jedinou. Střely dopadly přímo doprostřed stáda, ale nezasáhly jediné zvíře. Jasně je vidět bílé letky čtyř šípů trčících z louky. Nezasáhli ani jedinou. Do Petrovy průzračně čiré mysli se odněkud z těch prázdných pastvin začíná lít něco těžkého a černého. Jakoby minuli daleko víc. Něco mnohem podstatnějšího. Bylo to nadostřel. Na dosah. Už potom sahali, už to drželi v dlani a stejně to proklouzlo, proteklo mezi prsty. Pusto. Jakub kouká na ty čtyři prázdné, hluché, plané střely zabořené v louce. A ta chvíle hořkne. Kazí se. Petr něco řekne, ale sám neví co. Už by pomalu šel. Je třeba posbírat šípy, pomalu se stmívá, je třeba jet odsud pryč. Už by šel, ale nejde to, oba stojí a čekají.

Jakub zvedne luk, vší silou jej napne a vystřelí kolmo vzhůru. Přímo nad jejich hlavy. Petrovi se zatmí před očima. Adrenalin. Co to sakra děláš Jakube?

Šíp vjede do hlíny asi čtyři metry nalevo od Jakuba.

Oba stojí. Oddechují. Petrovi tluče srdce tak, až to s ním trochu kýve. Srdeční sval jej vyvažuje uprostřed louky. Jakub taky vyděšený, taky stojí. Vypadá jako opilý. Prázdnýma očima se dívá na Petra. Dívá se skrz. Co teď? Horečka. Mžitky. Roj. A jakoby se něco převážilo. Jakoby něco začalo ujíždět a klesat. Na kraji louky se hýbou černé stromy. Vítr. Projede, zmizí. Koruny holé, rozlezlé jak nervy. Klouže to, předává si to váhu, nabírá rychlost, směr. Petrovi se točí hlava. Stojí uprostřed kontinentu. Uprostřed litosférické desky. Jakub čeká. Vyděšený, opilý hrůzou a bůhví čím. A Petr musí. Musí, protože možná právě tohle...

Napne tětivu a pustí. Zadrnčí to, letky syknou. Šíp vyjede kolmo vzhůru. Petr zavře oči, pevně stiskne víčka. Tak pevně, až to bolí, až mu z toho začne hučet v hlavě. Celý svět skončil, nadobro ztratil tvar, ztratil význam.

Petr stojí.

A čeká.

Read more from the November 2014 issue
Like what you read? Help WWB bring you the best new writing from around the world.