Skip to content
from the November 2014 issue

Vloni touhle dobou

Několikrát za večer jsem zapomněl její jméno a musela mi je zopakovat. Ne proto, že mi byla lhostejná. Její jméno mi vypadávalo z hlavy, protože jsem příliš bedlivě sledoval, co říká, otázky, které mi chvílemi kladla tak rychle za sebou, jako by mě chtěla nachytat. Byla dychtivá, ale ne zbrklá, netrvala na svém, ale nepřetržitě se pohybovala vpřed, přeskakovala na další a další témata, která jí připadala důležitá.

V hospodě, kde jsme seděli, bylo šero a kouř a její paže byly neuvěřitelně bílé v šatech bez rukávů. Zdálo se, že pohlcují světlo a potom je propouštějí zpět hebkým filtrem běloby. V tvých francouzských románech se o takových pažích psávalo: alabastrové. Sedla si vedle mne a nepředstírala, že jenom náhodou. Proč? První věc, které nerozumím. Když jsem si uvědomil její zájem o mne a nepravděpodobnost toho zájmu, napadlo mě, jestli si mne s někým nespletla. V místnosti bylo hodně lidí a mezi nimi rozhodně přitažlivější a mladší muži, než jsem já. Bylo dost volných židlí, mohla si vybrat. Abych ti vysvětlil: Tomáš mě pozval na soukromé promítání krátkého filmu, ve kterém jsem hrál. Směješ se? „Hrál říkám s nadsázkou. Spíš jsem staticky pobýval.

Tomáš je pořád, jak jsi ho znal, věrný svým uměleckým zásadám. Snímal mne proti oknu a zezadu, z mých černých nahrbených zad zarámovaných světlým obdélníkem okna čišelo osamění. Mohl jsem ji tim zaujmout? Těžká postava umístěná v prostoru s příliš vysokým stropem a chladnými zdmi. Je zase v módě existencialismus? Nejsem si jistý. Možná její zaujetí vůbec nepatřilo mně, ale rozhovoru jako takovému, činnosti nazvané mluvení.

Během večera se přibližovala, natočila si židli, nakláněla se, dotýkala se mne rukou a kolenem v matné punčoše. Když odcházela, nechala na stole svoje telefonní číslo.

Zas vidím, jak se směješ. Napadá tě samozřejmě jen jedna věc a nerozumíš mému váhání a mým rozpakům. Ale vzpomínáš ještě, jak jsme kdysi my – ty, já a naši přátelé, považovali rozmlouvání za činnost, kvůli níž stálo za to se scházet? Výměna slov pro nás bývala životně důležitá, měli jsme pocit, že během rozhovorů děláme ty největší objevy. Bylo by možné, že ta dívka se se mnou chce vidět jen proto, abychom pokračovali v mluvení?

Alabastrová Lucie na mne vtrhla se svými otázkami a našla mne nepřipraveného. Musel jsem se násilím držet, abych se nepoškleboval, nesmál, neironizoval, abych byl stějně vážný jako ona. Ale při té vážnosti jsem si připadal trapný a styděl jsem se. Zatímco ona do svých slov vstupovala celá, já jí vždy něco zamlčel.

Z hospody jsem vyšel po půlnoci. Rozhodl jsem se jít domů pěšky. Po zdech domů a po chodnících kmitaly stíny, přes měsíc spěchaly rychlé mraky. Vzpomněl jsem si, jak jsi míval takové větrné noci rád, a že je to právě rok. Začal jsem s tebou hovořit.

Rozhovor s mladou inteligentní dívkou, říkal jsem ti, je velmi osvěžující a zároveň bezútěšný. Je totiž nemožné doufat, že by mě někdy mohla úplně pochopit, aniž bych se jí zošklivil. To ze mne nemluví komplexy, vždyť mne znáš. Nepřipadám si o nic horší než druzí, jen chci říct, že od jistého věku jsme v očích mladých, krásných a bystrých lidí ubozí všichni, pokud si nedáme pozor. Každý věk snese jinou míru odhalení.

Pokračovat s Lucií bych tedy mohl jen za cenu zastírání a manipulace. Směl bych se přiživovat na jejím mládí a sám ze sebe ukazovat jen to, co pečlivě vyberu a uznám za vhodné. Asi by mi na to nepřišla, ale nebylo by to příliš namáhavé? Ano, namáhavé!

Ona to pochopí jinak. Jestli jí po dnešním večeru nezavolám, bude si myslet, že mám strach z toho, co by se mohlo stát. A já naopak mám strach z toho, že by se nemohlo stát vůbec nic.

„Ale za pokus by to stálo, ne?“

Ptal jsem se sám sebe, jako bych já byl ty. Dělávám to docela často, když jsem opilý.

„Ty to nechápeš? Bojím se, že se se mnou nechce milovat.“

Chci se tě zeptat na jednu věc:

Připomeneš mi, kdy jsme ty, já a naši přátelé přestali mluvit vážně? V které fázi jsme začali zlehčovat všechno, včetně nás? Odkdy jsme nedokázali bez ironie vyslovit určitá slova? Já se o to dnes večer znovu pokusil, upřímně, navzdory trapnosti. A všiml jsem si, že ta dívka, Lucie, mě poslouchala nějak příliš pozorně. Jako bych byl cizinec přicházející z jiné planety a ona se mě snažila pochopit, protože to pro ni mohlo být poučné, rozumíš? Její pootevřená ústa a nachýlený trup, celé to matné bílé tělo vyjadřovalo snahu. Cítil jsem se velice sám.

Myslel jsem na tebe.

Jak jsi vloni právě touhle dobou vyšel z bytu a zamkl za sebou dveře. Dal ses dolů známým schodištěm, ale v jednu chvíli, na odpočívadle, místo toho, abys pokračoval v cestě, jsi otevřel okno a skočil.

Rád si představuju, že to okno bylo otevřené. Že bylo nízké a velké, takže jsi jím mohl projít pohodlně jako dveřmi. Tvoji smrt bych chtěl chápat jako spontánní čin. Ale děje se něco s přímostí myšlenky?

Nejdřív jsi musel na zem odložit svou koženou ohmatanou tašku. Potom otočit kličkou a vší silou jí trhnout. Musel jsi vylézt na rám, který byl zpuchřelý. Možná ti sklouzla noha a ty ses pokusil znovu. Sundal sis brýle? Jistě jsi tu možnost alespoň uvážil.

Víš, teď mě napadá, že právě tyhle hrboly, okliky a zadrhnutí a také ta velká únava z nich jsou tím, co jsem Lucii zamlčel.  

Read more from the November 2014 issue
Like what you read? Help WWB bring you the best new writing from around the world.