Skip to content
Words Without Borders is one of the inaugural Whiting Literary Magazine Prize winners!
from the June 2015 issue

Rok Perel

Rozhodla se. Musely tu přece být, musely existovat nějaké stopy, znaky, signály, indicie. Předzvěsti toho, co následovalo, nějaké ověřitelné pukliny v zemi před zemětřesením. Jedině na jejich základě bylo možné rekonstruovat katastrofu. Protože co je to jiného než katastrofa, když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že jste někdo jiný. Třeba brouk. Nebo pavouk. Moucha. Řehoř Samsa. Že jste někdo jiný, že vám byl amputován celý dosavadní život: možná vás ještě trochu pobolívá, ale vy dobře víte, že už neexistuje. Vaše identita je napadrť, válí se v prachu příjezdové cesty na staveniště, rozdrcená k nepoznání.

Buďte si jisti, že je to fakt bomba – promnout si oči a zjistit, že je z vás... zvíře, možná dosud neobjevený druh. Obluda. Nějaká docela cizí stará ženská, vrásky kam se podívaš, dávno po přechodu. Nebo, chraň vás bůh, homosexuál. Lesba jako Brno, definitivně, neodvolatelně a napořád. To už je vážně snad míň depresivní ta moucha. A z toho nového tvaru vás nevyrve nic, ničí síla, ani Golem, ani deset freudů, ani zdravá životospráva, ani pravidelné žvýkání žvýkaček Orbit po každém jídle.

Ani váš chápavý manžel a dospělá, inteligentní dcera. Ani váš báječnej šéf, kterej vám dal pěkný prémie za váš exkluzivní rozhovor (jiný než exkluzivní se dnes nedělají) s přední českou buzerantkou, co mu zvýšil prodej časáku o pěknejch pár tisícovek.

Pokusíte-li se opřít o své blízké, bude to, jako kdybyste se opřeli o zteřelé dveře do sklepa: sletíte rázem po schodech, hlavou dolů na beton. Dcerunka, manželka, matka, paní redaktorka – dosud to všechno byly role, které se daly ochotnicky oddrmolit, aby se neřeklo. Ale co teď? Je možné se na prahu čtyřicítky naučit tančit bosá na sněhu, když jste zvyklí šourat se v teplé obuvi s třemi vlněnými podkolenkami?

Stejně to není možné, takhle ze dne na den. Někde musí být stopy, indicie. Pádnější a poněkud průkaznější než obraz s třemi efemérními ženami na břehu jezera. Třeba: velmi ráda hrávala s klukama na základce fotbal. Byla celá blažená, když ji pustili do brány. Žádné jiné se toho privilegia nedostalo.

Když jí bylo devět, vpadla do Čech sprátelená okupační vojska. Těsně  předtím se její rodiče vrátili z zájezdu do Londýna. Přivezli jí deset angličáků, pravejch kovovejch poctivejch autíček Matchbox, žádnej plastikovej šmejd Made in China. Kufr, čtvery dvířka, střecha, motor, všechno otvírací, a to pérování. Přejely kuchyň jak blesk.

Jedno z nich měla nejradši: černou chevroletku, v níž seděli čtyři malí bítlsáčci. Za volantem Lennon s brejličkama a na zadním sedadle Ringo s prstíčkama plnejma miniaturních, a přesto viditelných prstýnků. Hrála si s nimi tři roky každý den. Lze z těch angličáků a z faktu, že k smrti nerada nosila sukně (v sukni pouze odmaturovala a tři roky později si vypůjčila na svatbu s Jakubem takové příšerné růžové šaty od Renaty), vyvodit jednoznačnou převahu mužských hormonů? A lze z jednoznačné převahy mužských hormonů vyvodit jednoznačně lesbickou preferenci? A lze z lesbické preference...

Budu si muset přečíst nějaké odborné studie. Vzdělanci vědí určitě líp než já, kdo a proč jsem. A přece tu někde musí být klíč...

A Lucie začne, překotně, jako by hořel termín uzávěrky, obracet šuplíky dnem vzhůru. Zvoní telefon, ale ona si připadá jako v cizím bytě, a v cizím bytě se telefony nezvedají. V cizím bytě provádějí agentky rychlou a tichou domovní prohlídku. Jdou tvrdě po dokumentech, potvrzujících podezření.

Černě nalakovanými nehty agentek přehrabuje se Lucie ve starých papírech, posměšně si pročítá pubertální básně, studuje podpisy na zašlých pohlednicích... a listuje deníky. Nic. Bezcenná makulatura.

Stoupne si na židli a leze do skříní. Krabice od bot plné písemností hází i s obsahem na hromadu.V jiné krabici jsou vánoční ozdoby. v právě takové, u jesliček v betlému, měl Igor schovaný rum. Byla to jeho poslední, vrcholně geniální skrýš.

Za krabicí s ozdobami nahmatala ještě jednu, černou, se štítkem: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. To ji pobaví, div nesletí ze židle. Je možné, že byla v osmnácti, ve věku své dcery, tak – patetická? Literárně odvozená? PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Dohlédněte prosím, aby vaše dospívající děti nepodlehly sektám, drogám a sebraným spisům F.M. Dostojevského. Takhle to dopadá, když se někdo ve čtrnácti dojímá nad brutálním vrahem, glorifikovaným LITERATUROU.

Z černé krabice se dokáže vysoukat až za hodinu. Možná za dvě. Vyhrabe se z ní jak zpod laviny. Drkotá zubama. Navlíkne na sebe tlustý Jakubův svetr. Ještě jeden. Sice nemá rum v jesličkách, ale fernet v knihovně úplně stačí. Nejdřív ho schovávala za Běsama, ale nedávno si přesunula záchranou placku, aby se to nepletlo, za dva Londony: Démon alkohol a Paměti pijákovy.

* * *

24.8.1977

Milá Renato,

jak vidíš, na rozdíl od J.K. píšu citové dopisy na stroji, protože mé city jsou hranaté, a proč by nemohlo být srdce ve stroji, může-li být oblak v kalhotách.

Věci v mém pokoji, který tak dobře znáš, i ten kufříkový consul, zapouštějí kořínky. Někdy, těsně po probuzení, se mi je daří zřít. Jsou viditelné, ty kořínky, jen v paralelním světě, jenž je patrně věčností. Někdy po probuzení tedy doň nahlédnu, ale svoje kořeny – ó hrůzo – jsem tam ještě nikdy nespatřila.

Skutečnost je tak... mysteriózní. Magická. Dvojsmyslná. Třeba měl Marx pravdu. Dialektická. Co chce ode mě? Tedy ne Marx, ale ta skutečnost. Nechápu, kam mnou smýkla. Křivky, stroj, srdce, kořeny, Marx. Ta holka, co mi byla děsně podobná, říkalas to aspoň, hele, to snad neni možný, tvoje dvojnice, nemáš dvojče v Itálii? ta brada, nos, a ta dlouhá hranatá figura jak od Giacomettiho, táž chůze... Ale tos nemohla vědět, Renato, ta holka v tu chvíli neměla na vertikální polohu ani pomyšlení, válela se na zemi před vchodem do Guggenheimovy galerie v Benátkách, sjetá ňákým svinstvem, přes mastné vlasy nebylo jí vidět do tváře, tak jakápak podoba... Ale proč se tady rozepisuju o sotva zahlédnutý benátský feťačce, byť by mi z oka vypadla? Protože mě děsí množství možností, od jejichž uskutečnění nás někdy dělí tak málo... Třeba by stačilo sednout si tehdy v první třídě do lavice s Petrem a ne s Pavlem, otevřít si místo Idiota Okouzlenou duši nebo jinou humanistickou sračku, vzít to v určitý rozhodujúcí okamžik na Staromák Celetnou a ne Dlouhou, a náš život, můj život by se rozeběhl docela jiným řečištěm, běžel by korytem feťačky nebo mládežnické funkcionářky s červeným indexem, podělané udavačky... Stačilo srazit sa v Celetný s docela jinejma lidma, než jsem potkala v Dlouhý, s lidma, který by mě láskyplně vynesli do nebes, nebo naopak skopli do podsvětí... Anebo je to můj omyl, domnívat se, že by všechno bylo jinak, kdybys mě neoslovila tehdy na školním schodišti, kdyby tu desku chtěla půjčit dejme tomu Jiřina Kubištová, ta tlustá podlá šprtka, kterou jsem jednou ve snu ubodala kružítkem? První hodinu jsme pak s Buňkou pitvali žížalu, ale já pořád, místo žebříčkovaný nervový soustavy, viděla v tom mikroskopu nehybný bílý tlustý tělo Kubištový, precizně červeně vytečkovaný jak ňákej pointilistickej obraz od Signaca. Udělalo se mi jak víš nevolno a sotva jsem doběhla na záchodky, klučičí. Holčičí byly jednak o dvoje dveře dál, a jednak jsem zjistila, že mušle jsou tou nejideálnější formou pro můj neklidný obsah. Spolužáci se mohli uchechtat, debílci, nejvíc Kubištová. Kdyby tak věděla, kráva! Od té doby mě všichni pod názorovým vedením Buňky považovali za labilní, přecitlivělou dívku, jejíž cit pro literaturu a duchovní hodnoty není nutné rozrušovat pitvami žížal. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ta přecitlivělá dívka noc co noc bodala a bodala, až se jí podařilo zhruba za půl roku ubodat kružítkem polovinu třídy, kompletní profesorský sbor, tři nafoukaný čtvrťačky, co se, jistě přes postel, dostaly na DAMU, souseda, kterej při šukání supěl jak mašina ženoucí se její nikoli žebříčkovanou, ale o to složitější nervovou soustavou. Čas od času, to aby své sadistické sklony nezneužívala výhradně k soukromým účelům, připletl se do dosahu jejího kružítka nějaký významný člen ÚV KSČ a jednou dokonce, bůhví proč, i Che Guevarra. Byl to jediný projev její politické angažovanosti v té době.

Ale tohle má být milostný dopis, Renato, a nikoli slohová práce na téma – Marxovy dialektické skutečnosti? žížal? osudovosti, či naopak nahodilosti lidských cest? Dívek vyrůstajících v kapitalismu, mých nešťastných dvojnic, ohrožovaných nezaměstnaností a omamnými jedy, živořících v špíně těsně před vchodem do čistého Umění?

Kecy, Retano, ubohý a trapný. Oddalující jen skutečný obsah mé mysli, mého srdce, mých cév a duše (je-li ta věc), mých vět, které bych ti tolik, tolik chtěla – abys konečně pochopila, o co mezi námi jde – vstříknout rovnou do žíly. A přitom stačí napsat jedno jediné slovo, to jediné pravé synonymum pravdy: STRACH.

Renato, já se bojím. Bojím sa psát Ti, psát Ti o strachu, bojím se Ti podívat do očí, bojím sa vzpomínat na to, jak jsme se k sobě tiskly v jednom spacáku pár metrů od italský dálnice. Klepala jsem kosu ve třech svetrech, a přece mi vnitřnosti hořely žárem, jako by jimi někdo přiložil do pece ohnivé. Ještě jsem se nestačila vyhrabat z toho spacáku, jsem v něm jak v kukle, jak v mámině břiše, zaplaťbámbu dosud nenarozená. Nechce se mi z něj k smrti do reality, obzvlášť je-li jí, tou realitou, třetí lavice u okna přímo za Kubištovou, která každej den, nevím, jak je to možný, příšerně smrdí lovečákem. Pro nás totiž, labily s vytříbeným čichem, je takovej smrdutej trvanlivej salám skřipcem a mukou a trestem, trestem za – za – asi za to ochotnický markýrování identity.

Mám strach ze sebe samé. Že jsem ta, která jsem. Hrůzu z té síly, které jsem pootevřela dveře. Ty ani netušíš a nedozvíš se nikdy, co se se mnou stalo v tom vlhkym bytě u Angely. Viděla to naštěstí jenom Marilyn Monroe.

Strach z tajemství. Jsem hodná holčička, víš, nikdy se mnou nebyly problémy, sešity bez kaněk a tak, nechtěla jsem mamince přidělávat starosti, neměla to jednoduchý po rozvodu, nechtěla jsem, aby se mi pošklebovali a otáčeli se za mnou a vysmívali se mi a křičeli za mnou „čau buzno“, třeba by mě pak kluci nepustili do brány a Ty bys mi nedovolila fénovat Ti vlasy a holky v šatně by debilně pištěly, až by se před tělákem přede mnou svlíkaly do kalhotek, nechtěla jsem být jiná. Už jsem se rozhodla, definitivně. Tajemství zůstane netvorem, navždycky přikovaným řetězy v třínácté komnatě, a basta. Pod zámkem. Režii té své frašky mám pevně v rukou: co nejdřív se vdám, najdu si nějakou nenápadnu a tichou práci, nějakou ospalou zašívárnu, kde se lidi sunou pomalu, tak pomalu, že se na ně i na věci stačí usazovat prach. Pak se mi narodí miminko. Když to bude kluk, bude se jmenovat po tatínkovi, a když holk.a, tak bude Tereza. Při žehlení plen budu sledovat seriály Jaroslava Dietla Nemnohé chvíle volna využiji k poslechu Hany Hegerové či návštěvě Vinohradského divadla či k jinému neškodnému kulturnímu vyžití. Poslech skupiny Velvet Underground, reálné sny o kružítku i ty nereálné o hromadném vychcípání komoušů přenechám asociálům a snílkům, kteří vyrazili na pochod dějinami v protisměru. Myslíš, že se vytahuju? Že si honím triko? Však ty uvidíš: budoucnost dá mně i mé lži za pravdu.

Miluju Tě, Renato. Miluju Tě láskou k zešílení. Je to prostě tak. Vyseděla jsem si tu lásku během Tvých nekonečných koupelí v Tvé černé koupelně, vyseděla jsem si ji na vašem bidetu jako nechtěné vejce, s nímž si teď neví rady. To proto spím s každým blbečkem, co mi přijde do cesty. Nechápeš to a mravně Tě to pohoršuje, že? Tak tedy věz, že na vině je ono vejce. Rozbiju ho, na to vem jed. Chci být normální, za každou cenu! A dělám pokroky: dřív jsem zrudla při každé zmínce o buzerantech. A včera, včera to se mnou ani nehnulo, a dokonce jsem se zmohla na přisprostlej kameňák, když se nás ta mrcha Marcela s neviňoučkým úsměvem zeptala, jestli náhodou nejsme lesby.

A přece to někdy tolik bolí, má dobrovolná amputace křídel. Nedovedeš si představit, co ve mně vyvolávají Tvoje úsměvy, doteky, vlasy, hlas, nepatrné gesto, k němuž jsou všichni ostatní slepí, zatímco mně zastíní svým významem život i smrt. Plavost, splývavost, něha, nějaký archetyp v podobě třeba zvednutého obočí – co o tom chlapi vědí, ti mí i ti Tví? Je to moje, jenom moje sladká, zakázaná propast. To pokušení vrhnout se do ní, i bez křídel.

Renato, studničko. Mám Tě tak ráda. Studničko moje beze dna, s vodou nedopitelnou. Odpusť mi, ale musela jsem Ti to napsat.

Tvoje Lucie.

 

P.S.  Tenhle dopis promím nevláčej měsíce po kabelkách, jak je Tvým zvykem. Mohla bys ho vytrousit, až si budeš někde v hetereosexuálním prostředí, a to je téměř všude, vyndavat hřeben, řasenku nebo své milované Shakespearovy sonety v kolibřím vydání.

Dopis pochopitelně nedoručen. Neskončil v Renatině kabelce, nýbrž v černé krabici, na niž Lucie nalepila štítek s výhružným vzkazem budoucím generacím: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Jakmile tam ten dopis vhodila, nezůstalo jen u amputace křídel. Na jeden ráz vytlačila si třísku i s hnisem. Vyřízla si Renatu, ufikla srdce jak patku chleba, ani nesykla.

Šla se projít k Vltavě. Sedla si na kameny. Po druhém břehu se táhly hřbety činžáků, unavené tramvaje pod strunami elektrického vedení jako pod obří harfou. Blem blem, blem blem... Má vlast, zborcené harfy tón.

Začetla se do časopisu: „Lidé nevědí, že jsme pohlavními tvory od okamžiku, kdy se v průběhu nitroděložního vývoje objeví pohlavní žlázy. V tu chvíli se začne diferencovat mužský a ženský mozek. Ženy mají dva pohlavní chromozómy X, muži chromozómy XY... Metaforicky řečeno, svým způsobem jsme všichni založeni jako děvčata. Vznik chlapců zažizuje chemický vypínač, ktorý se sepne v šestatřicátém dni plodu.“

Zajímavé. Zapálila si cigaretu. Takže ňákej chemickej vypínač. K nohám si vysypala obsah igelitky: kovový zvuk, a u jejích nohou hromádka krásnejch, pravejch, i když už trochu dost otlučenejch angličáků. Protější břeh zalila náhle vlna prudké záře. Jedno po druhém naházela autíčka do Vltavy, co nejdál od břehu dohodila. Jako poslední letěli bítlsáčci.

Read more from the June 2015 issue
Like what you read? Help WWB bring you the best new writing from around the world.