Skip to content
Words Without Borders is an inaugural Whiting Literary Magazine Prize winner!
from the November 2014 issue

U komunistů

Leoš byl přesvědčen, že už by se nic nemělo stát, že to špatné už má za sebou, že to zemřelo s jeho minulým životem a on je teď v pořádku. Je důležité být v pořádku, nebát se dalšího dne a další noci. Klidně si koupit sedmičku drahého maďarského vína, klidně Egri Bikavér, vypít si ji jen tak třeba sám, nebo s nějakou ženskou, kterou zítra ráno s úsměvem vyprovodím ze svého pořádku. S úsměvem a ničím jiným, víc pro tebe nemám, ale to, co jsem ti dal, je až dost. Klidně třikrát za noc, klidně čtyřikrát. Koupil si na to širokou postel. Letiště

pro dlouhé rozjezdy i kolmé starty. Zaleží na tom, co lítáš, říkával si. Já lítám všechno, ultralighty i bé-padesát-dvojky. Mám na ně. Ale nejradši mám ef-šestnáctky, takové mladé rakety, tam si můžeš dovolit, co chceš, toti umožní všechno.

Byly chvíle, kdy měl Leoš chuť poklepat sám sobě na rameno, jak to všechno zvládá. Vypracoval se z učitele dějáku na základní škole až na katedru historie, a to ještě zdaleka není všechno.

Cestou do práce se zastavil jako každý den dole v chodbě u poštovních schránek. Zkušené oko zavadilo o něco bělavého. Nahlédl do své schránky kulatými otvory v šedém plechu, byl tam dopis. Což o to, dostával všelijaké dopisy, pozvánky na konference, upomínky z knihovny, ale tenhle je, jak se zdá, jiný. Adresa je psaná rukou. Ano, rukou. Poodstoupil od schránky. Nechám ho tam, co teď s dopisem. Nebudu ho přece tahat s sebou.

Než se k dopisu dostal, trvalo to velmi dlouho. Později, když byl teprve schopen docenit události tehdy právě nastávajícího dne, si uvědomil, že jediné, co skutečně chtěl, bylo vyhnout se tomu dopisu připravenému ve schránce. Snad to byl sklon a zakřivení rukopisných liter, něco ho v tom šeru plechové skříňky muselo zděsit.

Po posledním semináři se mu vůbec nechtělo domů. No co, projdu se přes park, není kam spěchat. Na konci parku se zastavil u hospody řečené U mrtvoly. Říkalo se jí tak proto, že park býval původně městským hřbitovem a na místě hospody stála márnice. Sednu si, dám si pivo, přečtu noviny, třeba tam někdo bude.

„Zavženo — lekonstrukce“ oznamovala cedule na dveřích a uvnitř za skleněnou tabulí přičinliví Vietnamci přestavovali bývalou Mrtvolu na asijské bistro.

Tak, kam teď? Nerozhodně se rozhlížel po nevlídném sychravém parku. Co je tady nejblíž? Nejblíž byla hospoda, v níž nikdy nebyl. Tam slušný člověk nezašel,ani slušný opilec ne. Jmenovala se Pub u třešní, říkalo se jí také U komunistů, protože byla skutečně majetkem strany. Leošovi přišla už sama její existence tak absurdní, že ji vlastně vůbec nebral na vědomí. Takových věcí je tu víc, říkal si nyní celý rozechvělý, celý prokřehlý zimou a neklidem, který v něm probouzela potlačovaná myšlenka na dopis ve schránce. Věci nepřestanou existovat jenom proto, že vypadají jako nemožné.

Hospoda byla ve vilce na kraji parku. Nahoře redakce stranického plátku, dole výčep a sál. Jako za starých dobrých časů, ještě před vítězným únorem. U stolů několik dědečků a babiček, kteří si snad ještě pamatují kabrňáka Klému, který uměl zatočit s třídním nepřítelem, a skupina napohled slušných mladých lidí. Leošovi z nich šel mráz po zádech. Cítil, že to nebyl dobrý nápad jít zrovna sem. Hleděl na ty muže a ženy sedící pod obrazem, či spíše reprodukcí záběru z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin a byl zděšen náhlým nutkáním jít k nim, rozmlouvat s nimi, sednout si mezi ně.

Jsou to zakomplexovaní pitomci, uklidňoval se, ale zas mu něco vyskočilo, jako prve u schránek. Slovo pitomec napsané azbukou. To znamená rusky chovanec. Kolonia bezprizornych od imeni Gorkovo. To byly časy, kdy se spona na opasku vychovatele Semjona Makarenka leskla ve slunci nového věku a lumpy postavili pod vintovku. Výchova kolektivem. Může se jim skutečně stýskat po tom, co nezažili? Mají ty svoje fotry skutečně tak hluboko v sobě, v kostní dřeni, v genech, že, ani nevědí proč, lezou do schůzovních místností ozdobených portréty zlých starců a paranoidních vůdců?

A zase, přesně věděl, co překryl a pravidelně překrýval německým slovem fotr, překrýval nejsprostší ruské slovo mať Jeb tvoju mať, rodinu. Sedl si ke stolu v rohu místnosti a hleděl na ty černobílé či spíše hnědobílé obrazy na stěnách a cítil, že mu není dobře. Zachraňoval se ironickými vývody o tom, že tato hospoda je vlastně důkazem současné demokracie, už proto, že v žádném komunistickém režimu by se všichni ti, co jsou tu vyobrazeni, nesnesli pohromadě. Navzájem by se popravili. Chybí tu snad jenom Trockij. Jediný skutečný revolucionář. Trockij se svou permanentní revolucí sehrává v komunistické mytologii roli jakéhosi horlivého kacíře, něco jako Jan Hus v církvi, nebo Johanka z Arku, té šlo také jen o boží věc, tu nemohli nepopravit.

Kolem prošel portrét El Che Guevary na tričku vyčouhlého rozcuchaného mladíka. V Bolívii mrtev jest, jeho duch však kráčí dál. Nemohl se tomu smát, i když chtěl. Ani tehdy v době takzvané revoluce se nemohl smát, když jeho přátelé s červenými šátky na krku pořádali všelijaké ty recesní pohřby komunismu. Leoš si myslel, že by se o tom mělo vážně mluvit, a ne běhat v pionýrské sukénce a ukazovat chlupaté nohy.

Ani nevěděl, jak se při svých chmurných myšlenkách zabral do tvrdého pití. Dával ke každému pivu velkou vodku, propadal se do sebe a cítil, jak se v něm rozlepuje obálka, kterou tak pracně pět let pečetil. Tehdy před pěti lety si skutečně myslel, že to skončilo. Tenkrát v krematoriu, když pracně tlačil slzy z očí. Každý má plakat, když mu umře matka, tak plakal. Pracoval na tom pláči. A pak se skutečně rozplakal dojetím sám nad sebou, protože nad její rakví, nad její plechovou urnou si konečně troufal vědět, že tohle mu nemělo být dopřáno. Že tu prostě neměl jen tak zůstat bez ní, aby si dělal, co se mu zlíbí. U nemocničního lůžka to četl z jejích nasupených očí, z trhaného pohybu její ruky náhle zesláblé. Hasnoucí, ale do poslední

chvíle palčivá výčitka, kterou z její tváře odnesly až plameny pece. Pece na lidi. Maminko. Hodil do sebe vodku a s hrůzou zjistil, že mu před očima trčí obraz Jany z Arku, brutálně ostříhané ženy se statečným srdcem, ženy přivázané ke kůlu. Ženy, která neodpouští, protože ví, že jí nebude odpuštěno. Tak se dívala na otce, když se neprobral z mrtvice. Tak se dívala na televizi, když padl Husákův režim. Sama opuštěná komunistka mezi oportunistickými pacholky. A nejzrádnější z těch pacholků — její syn.

Co vy víte o komunistech? Nikdy jste s nimi nežili. Jen jste se před nimi hrbili, lezli jim do zadku a za zády jste se jim posmívali jako ty Heydrichovy lächelnde Bestien. Vás maminka nikdy nevedla za ruku na veřejnou schůzi nebo do průvodu na prvního máje s přesvědčením. Vy jste doma nemuseli mít na gramofonové desce Internacionálu v desíti světových jazycích, třeba mongolsky, kurva! Vy jste si nemuseli dopisovat se sovětským pionýrem a těšit se na kartinky, kurva!

„Jo, dám si ještě jednu velkou.“

Onanovat doma pod dekou na letišti můžu i ožralý. Klidně třikrát čtyřikrát za noc. No jistě, Leoš může, Leošek. No jistě že po Brežněvovi Leoš, Leonid! Císař Leopold nejsem ani první a ani druhý, kurva! Dobré srdce císařovo nemám. Nemám ani dobré, ani zlé, já nemám žádné.

Levicově orientované osazenstvo obskurního pubu se pobaveně ohlíželo, co že si to ten neznámý člověk nad kořalkou brumlá.

Ani nevěděl, jak se dostal domů. Prokletý dopis se ze schránky samozřejmě neztratil, zázraky se nedějí. Svítil tam, jako nějaká radioaktivní substance, kterou je nejlepší obejít širokým obloukem, ale na tohle není žádný oblouk dost vyklenutý. Otevřel schránku a vytáhl ho ven. Přivřenýma opilýma očima nechtě zkoumal písmo na obálce. Ne, to není možné. Tomu je třeba učinit konec.

Vyšel před dům, otevřel popelnici a s hlavou štítivě odvrácenou dopis roztrhal na kousky. Pak přibouchl víko. Doufám, že to zítra odvezou dřív, než vstanu. Ale té noci ještě neměl být konec. Obálka byla jednou rozlepena a Leoš věděl, že veškeré trhání jen zmnožuje bolest vzkazu, který se z ní dere ven. Cítil, že křehká stavba, kterou si po matčině smrti tak pracně zbudoval, se hroutí. Jeho svoboda, historický nadhled, jeho studentky, diplomantky, jeho cesty do ciziny, do Holandska, do Skotska, to jsou jen hračky, jen dětská zahrádka, květiny bez kořenů zapíchané do písku a chráněné plotem z klacíků. Tak si to postavil Leošek na cestičce, na cestě, kterou za chvíli poženou dobytek, skutečný dobytek. To nebudou figurky kraviček něžně posunované dětskou rukou. To budou krávy, které jednotný chov změnil v jedinou krávu o tisíci hlavách, a tenhle živočich hnaný mezi elektrickými dráty historické nutnosti svými kopyty podupe bezpočet zahrádek, které si na jeho cestě nastavěli takoví naivní hoši jako já.

Leoš šátral v komoře po sedmičce červeného vína. Tohle víno neuhasí. Na to je třeba vypít moře, víc než moře, Bajkalské jezero vodky, ožrat se jako v Rusku. Jako ti zoufalí Jakuti a Samojedi, bez kouzel a bez šamanů, ožralí mezi vyjezenými plechovkami od konzerv. Notorici v plechových boudách, do kterých je vykázala revoluční moc. To už je moc.

Leoš se chytil rukama za lokty a celý se sevřel, aby nějak zastavil svou zběsilou rétoriku v hlavě. Už se nemohl bránit, dalším krokem už bylo snad jen okno.

Lehl si do postele. Sotva zavřel oči, už slyšel její přidušené vzdychání. Zvuk ne úplně lidský. Tohle mu dělala často, když byl dítě. Ještě když byl chlapec, který už ve vaně objevil možnosti svého těla, pořád mu to dělala. Spali všichni tři v těsné ložnici. Leošova postel byla přiražena k nohám manželské postele rodičů. Nevěděl, proč nemůže spát v obýváku nebo v kuchyni. Netroufal si to navrhnout. Stejně by to nedopustila. Chtěla to tak, a měla to tak. Byla komunistka a věděla, co je pro lidi dobré. A proto se nerozpakovala v noci si přitáhnout svého muže, Leošova otce, na svá velká prsa, sevřít ho mezi stehny a vytřepat ho do sebe. Ty vzdechy, to vrzání. Když se Leoš jednou podíval přes čelo postele, viděl jen velikou peřinu, která se chvěla jako hora. Sedmý stupeň Richterovy škály. Někde v tom musel být otec, který před tím vždycky šeptal: ne, ne, je tu kluk. Matka byla neúprosná. Tak to četl z otcových očí. Neúprosná. Otec se začal ztrácet a ona jako by to řídila, to jeho hubnutí a blednutí a křehkost. Tolik si byli s Leošem podobní.

Jednou v noci (to už bylo Leošovi čtrnáct a dobře věděl, co spolu rodiče dělají, kamarád mu ukázal takové fotky v německém časopise, Leoš toho měl plnou hlavu a měl vztek, plný odhodlání na všechny se vykašlat a udělat něco zlého), když zase začalo to škubání a vzdychání, vstal z postele a vykročil ke dveřím. Chtěl jít pryč. Zamknout se na záchodě, kdyby tam byl klíč. Utéct z domu, kdyby měl klíč. Udělal dva kroky a uslyšel matčin hlas. Žádný šepot, plný, rozkazovačný hlas: „Kam jdeš!“

Zůstal stát jako hřebík, když dostane ránu do hlavy a zajede do dřeva.

„Do kuchyně,“ zkusil odpovědět.

„Nikam, do postele, okamžitě!“ zakřičela matka.

A otec? Otec ani nekvikl. Jenom tam byl. Jakut, Samojed bezmocně sevřený v náručí velké medvědice. (Až teď si Leoš uvědomil, jak důležité bylo, že tam otec někde byl, že vůbec byl, slabý a křehký, ale přece tam byl.) Poslušně zalezl do postele a počkal, až se chvějící hora uklidní. Ležel v hlubokém stínu a zoufale se snažil na nic nemyslet, nebýt. A povedlo se. Té noci přišel na to, že umí nejen zavřít oči, že umí zavřít i mozek. A tak ho zavíral každou noc.

A dnes, dnes v noci se mu to všechno otevřelo. Ležel volně na letišti, kterým nahradil staré manželské postele, oddychoval jako po souloži a docela klidně na to všechno myslel. Věřil, že je konečně dospělý, a úplně zapomněl na dopis, jehož útržky popeláři právě vyklápěli do nitra vozu spolu s dalším odpadem.

Několik následujících dnů uběhlo v úplném klidu. Leoš si odkroutil hnusnou kocovinu po soukromém flámu u Komunistů a raději se ničeho a nikoho moc nedotýkal. Své studentky a diplomantky nechával na pokoji. Dokonce pod hloupými záminkami zrušil i konzultace, aby ho nic nerušilo v jeho nově nabytém vědomí. Toulal se ulicemi, dával si v hospodách čaj nebo kávu a najednou vnímal každý kout důvěrně známého města jako nový obraz. Konečně přišel na to, jak to s ním je, a nechtěl k tomu přilepit žádnou diagnózu, i když se nabízely mnohé. Tušil, že ještě něco přijde, a nechtěl to zaplašit.

V pátek večer nikam nešel a jen si tak procházel jednu neortodoxní studii o tom, že nástup stalinismu v Rusku vlastně pomohl přijetí nacismu v Německu. Něco na tom je. Lidé vyděšení bolševismem vyháněli čerta ďáblem. Celé dvacáté století by se takto dalo vyložit.

Někdo zazvonil u dveří. To se nestávalo. Nebyl na neohlášené návštěvy zvyklý. Asi soused. Otevřel dveře tak, jak byl, v teplákách a ve starém pruhovaném tričku. Stála tam žena. Takovou ženu ještě nikdy neviděl. Malá, od pohledu energická, spíš ke čtyřicítce. Taková plná. Černé, asi trochu přibarvené vlasy zastřižené po francouzsku na úrovni výrazné spodní čelisti. Oblečená moderně, ale věcně, jak chodí manažerky nebo lékařky. A její oči, tmavé, hluboké, trochu divé.

„Já jsem Elena,“ řekla místo pozdravu, „moje příjmení ti nic neřekne, ani jsem ti ho nepsala.“

Dopis. Ten zavržený, neotevřený a roztrhaný dopis byl náhle zpátky. Ty zákruty písma podobné jeho. Myslel, že se snad zbláznil, že si sám sobě poslal dopis. Ty její oči. Sám měl také takové, jako by se podíval do zrcadla.

Jako by se bavila jeho úlekem. Bez pozvání vstoupila do předsíně.

„Ty jsi nedostal můj dopis?“

„Ne, já jsem ho totiž…“

„No tak to musíš být překvapený,“ dívala se na něj jako na malého kluka.

„Tak to ti musím hned vysvětlit,“ pokračovala zase tak věcně, „já jsem Elena, tvoje starší sestra z matčiny strany.“

„To bude asi omyl,“ zakoktal hloupě, ačkoli její jediný pohled vylučoval možnost jakéhokoli omylu. Jen ta elegance a otevřenost, se kterou mu podávala ruku, nebyla matčina, ale stisk měla pevný jako ona.

„Nevěděl jsem, že mám sestru. Já jsem z toho, popravdě řečeno, trochu vyvedený z míry, promiňte,“ řekl a pustil její ruku, kterou tiskl nepřirozeně dlouho.

„O tom nikdo nevěděl,“ vysvětlovala mu vědoucně. „Utajila mě přede všemi,“ dodala najednou tvrdě.

„Vyrůstala jsem s otcem a s babičkou.“

„Nevěděl jsem ani, že byla matka ještě předtím vdaná.“

„Nebyla.“

„A jak tedy?“ připadal si jako úplný hlupák.

„No tak. Lidi někdy nejsou tím, čím se zdají být, Leo. Budeme stát v předsíni?“

„Ne, pojďte dál. Tady do kuchyně, já mám v pokoji nepořádek, tady si sedněte, tady prosím.“

„Žiješ sám?“ zeptala se sedíc už u kuchyňského stolu.

„Ano, sám.“

„Já taky, už zase sama. Uvaříš nám kafe?“

„Jasně, kafe, kafe.“

Horečně připravoval dvě kávy, jako by ty roztřesené lžičky mohly nějak uklidnit vzryv, v němž se ocitl. To náhlé nadšení. Nepředstavitelné. Matčin porcelán se mu klepal v rukou.

„Já vím, musí to být pro tebe šok,“ řekla chápavě.

Jistě je doktorka, říkal si. Doktorka nebo manažerka, doktorka, manažerka, doktorka, opakoval si v duchu.

„Matku jsem vlastně neznala, až po otcově smrti, když už jsem na světě neměla nikoho, jsem se po ní začala pídit, a dopídila jsem se k tobě.“

Usmála se a mu připadlo, že ji vlastně musí znát, sestru, sestřičku.

„Takže,“ postavil kafe na stůl a konečně se vzchopil k pořádné větě, „takže matka vás vlastně odložila.“

„Ano, jsem odložené dítě,“ zasmála se, „a nevykej mi, vždyť jsme sourozenci. Nechala mě u otce a zmizela. Zpočátku jsem žila v přesvědčení, že zemřela, otec mi o ní nic neříkal. A když jsem byla větší, řekl mi, že od nás odešla, že to byl omyl. Nemluvil o ní hezky. Měla jsem pocit, že se jí bál. Promiň, ty máš asi jinou zkušenost. Já jsem jako dítě říkala maminko babičce.“

„No zkušenost, zkušenost. Ona zemřela před pěti lety, zrovna jsem na to všechno myslel, a do toho ty. Dáme si trochu vína?“

Leoš přinesl z komory Medvědí krev.

„Dobrá značka,“ Elena se zasmála a přiťukli si.

„Na matku?“

„Radši na nás,“ navrhl Leoš nesměle.

A pak si několik hodin povídali, jak si žádní dva jiní lidé na světě povídat nemohli. Jejich příběhy se vlévaly jeden do druhého. Všechno bylo naopak a všechno bylo správně. Praskla na to celá Leošova zásoba sedmiček červeného vína.

Elena, Elena — Leoš se cítil tak překvapen skutečnostmi za hranicemi života. Za elektrickými dráty historické nutnosti se rozprostírá volný kraj. Elena, lékařka s matčinýma očima a s jejími prudkými gesty, naštěstí o matce vůbec nic neví. Elena v nemocnici na sále v zelených lékařských šatech přesnými nástroji realizuje ohromné matčiny potenciály dobra, o nichž ta stará žena neměla ani potuchy.

Věděl, že trochu plácá, ale chtělo se mu plácat. Chtělo se mu se smát a plácat se do stehen. Smáli se spolu se sestrou, tak jak se Leoš ještě nikdy nesmál, do ksichtu tomu životu, jí do očí.

„Já s žádným chlapem dlouho nevydržím, něco mě žene, to mám asi po ní.“

„Já jsem zase ještě nenašel žádnou, se kterou bych žít chtěl.“

„A hledal jsi ji vůbec?“

Její pohled do něj pronikal nebezpečně hluboko, ale žádné nebezpečí už není, už není co pečetit. „Nehledal, vlastně jsem žádnou nechtěl.“

Elena nechtěla přespat. Má pokoj v hotelu a vůbec.

„Nesmíme to s tím příbuzenstvím zase přehánět. Taky jsme docela cizí lidé,“ zasmála se.

Šel ji doprovodit a na chodníku před hotelem ji najednou objal na rozloučenou. Cítil, že objímá ženu, jedinou ženu na světě. Cítil, jak mu jde naproti. V tu chvíli jí chtěl navrhnout všechno možné. Vždyť nikdo ani neví, že jsou sourozenci. Mohli by, mohli by všechno. Trvalo to pár vteřin. Pak se mu opatrně, ale důrazně vyvinula z náručí.

„Neboj se,“ řekla mu na rozloučenou, „už se neztratíme.“

Read more from the November 2014 issue
Like what you read? Help WWB bring you the best new writing from around the world.